Vladimír a Tomáš Havlíkovi se stali ikonami strakonického ping-pongu. Otec Vladimír je nejen šéfem oddílu, ale i trenérem a Havlík junior se zařadil mezi nejúspěšnější Jihočechy, když dlouhých sedm sezon válčil na extraligových stolech – hájil barvy El Niňa Praha, Hradce Králové, Elizzy Praha a KT Praha. Nyní opět bok po boku táhnou druholigový Elektrostav a sport s malým míčkem stále hraje v jejich životech zásadní roli. „Jak se říká – láska na celý život,“ vysvětlil Vladimír Havlík a jeho syn byl ještě konkrétnější: „Díky stolnímu tenisu a všemu, co jsem prožil a zažil, mu vděčím za to, že mi umožnil zejména poznat sám sebe – jaké mám vlastnosti, v čem jsem dobrý a naopak, v čem ne a na čem bych měl zapracovat. Zároveň mě také naučil, že když člověk dělá věci poctivě a pilně, tak se to dříve či později vyplácí. V aktuální životním obdobím jsou také již jiné povinnosti než stolní tenis, tudíž již tak důležitou roli nemá jako dříve, ale troufám říci, že dodnes ze stolně tenisových zkušeností dosti čerpám a inspirují mě.“
Otázky pro Vladimíra Havlíka
Kolik let se už vlastně věnujete stolnímu tenisu? Příznivcům tohoto sportu je známa především vaše éra, co jste převzal strakonický klub, ale co bylo předtím?
Vyrůstal jsem v Prachaticích, kde jsem od mala dělal řadu sportů, stolní tenis nevyjímaje, a postupně zůstalo jen u něj. Když jsem se po vojně oženil a zůstal ve Strakonicích, začal jsem hrát nejprve asi rok v Záboří a poté jsem dostal nabídku z oddílu ČZ Strakonice. Tam jsem dodnes, nejprve pouze jako hráč a postupem času přibral i roli předsedy klubu.
Bylo jasné už od mala, že si váš syn Tomáš zamiluje pálku a malý míček, nebo ho to táhlo i na jiná sportoviště?
Tom od mala asi neměl nějaký vyhraněný sport, ale v devíti a půl letech jsem ho vzal do herny a bylo rozhodnuto…
Na trénincích jste spolu často proti sobě hrávali. V jakém věku se to zlomilo a Tomáš vás začal porážet?
Na trénincích jsme hráli především spolu ne proti sobě, ale myslím si, že okolo Tomovo dvanácti třinácti let jsem již nebyl pro něj důstojným soupeřem.
Jak to vypadalo v době, kdy Tomáš stoupal na pomyslný vrchol a měnil se v profesionálního hráče? Byli jste v tělocvičně každý den?
Bylo to skutečně tak, táhli jsme se navzájem. Vzpomínám na jednu Tomovu poznámku, kdy se mě ptal, jestli půjdeme na trénink, že hrajeme už dvaatřicet dní vkuse. Položil jsem mu otázku, jestli ho něco bolí, ale raději vzal tašku a šli jsme zase.
Nastalo někdy období, kdy jste si říkal, že byste byl radši, kdyby si Tomáše převzal pod svá křídla jiný trenér?
Ne, to nikdy. Bylo mi jasné, že jednou třeba na vysoké škole bude trénovat i pod jinými trenéry, ale já sám jsem nikdy neuvažoval o tom, že by Toma trénoval někdo jiný.
Čemu vlastně Tomáš vděčí za to, že to dotáhl tak daleko? Byl natolik talentovaný, nebo obětoval stolnímu tenisu více než ostatní?
Asi obojí. Hráč, který hrál sedm let extraligu, musí mít samozřejmě jasnou míru talentu a Tomášův přístup k tomuto sportu byl vždy příkladný.
Při pohledu na to, kam to Tomáš z malých Strakonic dotáhl, si jistě můžete říct „jsem pyšný táta“, že?
To tedy jednoznačně jsem! Při pohledu do historie musím být pyšný, v Jižních Čechách bych za posledních čtyřicet let spočítal hráče, kteří hráli sedm let extraligu, snadno na prstech jedné ruky. To si myslím, že hovoří za vše.
Otázky pro Tomáše Havlíka
U většiny kluků v mladém věku vítězí fotbal nebo hokej, tak proč jste se rozhodl právě pro stolní tenis? Měl to v dobrém slova smyslu na svědomí váš otec?
Když o tom tak přemýšlím, tak jsem v dětství měl klukovské sny zřejmě ohledně bojových sportů, nicméně, když mě taťka vzal do haly a začali jsme pilovat základní dovednosti, tak se tyto sny rozplynuly a bylo mi jasné, v čem se chci zlepšovat. Dnes musím zpětně říci, že rozhodnutí začít hrát stolní tenis bylo určitě úspěšné.
Vzpomenete si dnes ještě na svůj první zápas?
Domnívám se, že na první oficiální zápas jsem nastoupil v mládežnických kategoriích v mladších žácích, zřejmě při okresních přeborech a myslím si, že první zápas ve skupině byl úspěšný.
Jakou roli ve vaší úspěšné kariéře sehrál váš otec, o němž je známo, že je přísný? A neplatilo to ve vašem případě dvojnásob?
Musím říci, že role taťky ve sportovní kariéře byla a je pro můj vývoj určitě klíčová a zásadní. Nemyslím si, že by byl extra přísný, dnes plně chápu jeho přístup ke sportu a nejenom ke sportu, že chce, když se něco dělá, aby se to dělalo pořádně a poctivě, protože pak se dostaví dříve či později výsledky. Asi by vám sám řekl, že na mě byl důslednější, protože chtěl, abych nejenom stolnímu tenisu věnoval vše, co je v mých silách. Když se ohlédnu nejenom za sportovní kariéru, tak jsem rád, že tento přístup i v této divné době je stále platný. Toto si člověk uvědomí až v pozdějších letech. Na okraj musím říci, že jsme rozhodně viděli daleko přísnější trenérské vztahy mezi otcem a synem a pár z nich mělo a má úspěšné výsledky i na mezinárodních scénách. Sám taťka by určitě mohl vyprávět, co vše jsme na téma otec – syn viděli a zažili (smích).
Bavili jste se spolu doma o stolním tenisu často, nebo jste ho řešili jen v tělocvičně?
V podstatě jsme ho řešili a dodnes řešíme velice intenzivně. Dříve to bylo hlavně z pozic, jak bychom se měli zlepšovat. Taťka plánoval, co bych měl na trénincích hrát, zajišťoval sparingpartnery a materiální vybavení. No a poté mě také musel občas motivovat, abych byl dobře připraven jak na zápasy, tak na tréninky. V současné době taťka řeší stolní tenis hlavně z pozice řízení a vedení klubu a trénování celého oddílu.
Kolikrát týdně jste se v průměru dříve potkávali u stolů ve vaší herně v ZŠ F.L.Č.?
V hale jsme byli denně a někdy i několikrát za den. Pamatuji si, že když jsem již hrál ligové soutěže a mládežnické turnaje, tak jsme měli od začátku září do konce prosince dva volné víkendy a od ledna do půlky května to bylo podobné.
Co považujete za svůj největší úspěch? A byl to vždycky váš sen se stát profesionálním hráčem?
Za svůj největší sportovní úspěch považuji akademického vicemistra republiky a třetí místo v Českém poháru soutěže družstev a to, že jsem si mohl sedm let zahrát naší nejvyšší soutěž ve stolním tenise a v posledních letech i po boku našich československých žijících legend Milana Orlowského a Jindřicha Panského. V mládí určitě byl můj velký sen se stolním tenisem jednou živit a mít co nejvíce úspěchů, bohužel v průběhu času jsem poznal, že jsou lepší a talentovanější hráči a že na ně asi stačit nebudu. Nicméně si i přesto myslím, že jsme s tátou do toho dali vše, co jsme mohli dát v daných podmínkách a čase. To si myslím, že je největší úspěch, když se toto podaří nejenom ve sportovní stránce života.
Máte v plánu po skončení aktivní kariéry pokračovat v jeho šlépějích a stát se trenérem?
To je otázka, na níž zatím neumím jasně odpovědět. Nepociťuji zatím u sebe takové zapálení, co má taťka a musím říci, že ani takové trenérské zkušenosti jako má on. Protože ne vždy platí pravidlo, že když je někdo dobrý hráč, že bude automaticky dobrý trenér či kouč. Bohužel, když vidím, jaká je s trenéřinou spojená, alespoň pro mě, frustrace, kdy vám nadějní jedinci, až na pár výjimek, končí, či na nich vidíte, že se již nechtějí zlepšovat, i když víte, že na to mají a navíc to vše děláte zadarmo ve svém volném čase, tak si nejsem úplně jist, zda bych to chtěl takto dělat. Třeba by se to mohlo změnit, pokud by člověk trénoval svoje dítě. Nechávám to zatím u sebe jako otevřenou kapitolu.
V říjnu se vám společně s přítelkyní narodila dcera Adrianka. Budete tedy také chtít, aby si vyzkoušela stolní tenis? Přece jen se u zelených stolů objevuje i několik děvčat…
Ano, zajisté budu chtít, aby si ho vyzkoušela a pokud budu u ní vidět určité zapálení, tak ji samozřejmě budu pomáhat, aby v tomto sportu měla nejenom úspěchy, ale hlavně zalíbení. Vzpomněl jsem si na jednoho velice úspěšného hráče stolního tenisu, který stál před otázkou, zda dát svoji holčičku na stolní tenis a odpověděl: „Když bude chtít hrát jedině dobře a když ne tak taky.“ A z tohoto bonmotu je jasně vidět, že stolní tenis je opravdu náročný sport, který není pro každého a ne každý u něj vydrží.
Zdroj: Týdeník Strakonicko